Mit seinem wetterfesten Pelz und der agilen Natur ist der Ostsibirische Laika für das Leben in extremen Klimazonen prädestiniert.
Tento pes s rodokmenem připomínající vlka je největším ze čtyř plemen ruské lajky. Východosibiřská lajka, původně vyšlechtěná jako lovecký pes, je zvyklá pracovat samostatně. Zároveň však vždy vyhledává blízkost svého majitele, a proto je – za určitých podmínek – vhodná i pro chov jako společenský a hlídací pes.
Ruské slovo „lajatj“ (layat), z něhož byl odvozen název plemene „lajka“, znamená v překladu „štěkat“. A skutečně, hlasitý štěkot je základní charakteristikou tohoto ruského loveckého psa. Jako tzv. pes slídič samostatně vyhledá kořist a svým výrazným štěkotem ji drží v šachu, dokud nepřijde lovec a kořist neskolí. Má přitom velmi sebevědomý a odvážný přístup a při lovu se projevuje jako samostatný, robustní a vytrvalý pracovník. Na rozdíl od jiných loveckých plemen, jako je norský losí pes, se však lajka nikdy příliš nevzdaluje od svého psovoda. Každých 20 až 30 minut ho vyhledá a ujišťuje se, zda má v pátrání pokračovat.
V kombinaci s jeho inteligencí, temperamentem a fyzickou silou umožňuje toto úzké „pouto s vůdcem“ všestranné využití. Ve své domovině v Rusku je lajka oblíbená nejen jako lovecký pes, ale také jako tažný a saňový pes, stejně jako pes společenský a hlídací. Navzdory své nezávislosti se lajka v rodině projevuje jako vyrovnaný a důvěřivý společník, který si plně užívá mazlení se svými majiteli. Při kontaktu s dětmi je hrdá lajka hravá a ohleduplná. Vzhledem k jeho primitivnímu původu by si však děti měly s tímto silným psem hrát pouze pod dohledem.
Přes svou vyrovnanou povahu a v zásadě přátelský charakter není východosibiřská lajka psem vhodným pro začátečníky. Její vrozený lovecký instinkt, velká nezávislost a výrazná potřeba pohybu by nezkušené majitele rychle vyčerpaly. Chov lajky by proto měl být vyhrazen těm zkušenějším, kteří již vědí, jak s podobnými plemeny zacházet a jak takového primitivního psa vychovat a vycvičit.
S výškou v kohoutku 53 až 65 cm patří lajka mezi středně velká až velká plemena. Její svalnaté tělo a silná kostra dávají na první pohled vyniknout tomu, jak robustní konstituci tento pes podobný vlkovi má. Hrubá krycí srst a hustá měkká podsada ji chrání před drsným podnebím její rodné Sibiře. Na krku a plecích vytváří bohatá srst límec typický pro lajku. Samci s bujnější srstí v kohoutku jsou navíc nápadní jakousi hřívou.
Co se týče jeho srsti, existuje mnoho různých variací. Srst lajky tak může mít jak černou, tak bílou, šedočervenou, liščí hnědou i vlkošedou barvu. Podle ruského standardu a FCI jsou povoleny také varianty se skvrnami či stříkáním.
Dalšími charakteristickými znaky lajky jsou vztyčené, do stran posazené uši a stočený ocas.
Domov tohoto impozantního a robustního psa s rodokmenem se nachází – jak jeho název napovídá – v zalesněné oblasti východní Sibiře, přesněji v rozsáhlém pásmu mezi Jenisejem a poloostrovem Kamčatka. Východosibiřská lajka byla poprvé jmenovitě zmíněna v roce 1947. Všesvazový sjezd kynologů v tehdejším Sovětském svazu stanovil čtyři standardy plemen pro různé lajky (množné číslo od slova lajka). Kromě východosibiřské lajky to byly poněkud známější typy ruskoevropské a západosibiřské lajky a také lajka jakutská a čukotská, i když posledně jmenované plemeno FCI dosud neuznalo.
Předpokládá se, že historie předků lajky sahá daleko do minulosti. Původ ruských lajek lze vysledovat až k saňovým a loveckým psům vysoké Arktidy. Východosibiřská lajka, jak je dnes popsána ve standardu plemene, vznikla křížením mezi evenkišskou, lamutkou, amurskou a dalších plemen lajek. V centru veškerého úsilí chovatelů byl výcvik loveckých dovedností tohoto psa. Potomci se měli vyznačovat přirozeným loveckým instinktem, odvahou a temperamentem, stejně jako výborným smyslovým vnímáním, zejména dobrým čichem a orientací.
Ve svém rodném Rusku se východosibiřská lajka používá především k lovu veverek, sobolů a pernaté zvěře. Je však ceněna také jako tažný a saňový pes. Mimochodem, se psem Lajkou, který se po celém světě proslavil jako první pes ve vesmíru, příbuzná není. U toho se pravděpodobně jednalo o smíšené plemeno huskyho a teriéra.
Na rozdíl od ruskoevropské lajky a západosibiřské lajky, které se již prosadily i v jiných evropských zemích, je východosibiřská lajka mimo svou domovinu poměrně neznámá. V zemi svého původu je však velmi oblíbená jako lovecký a pracovní pes, ale také jako společník a pes hlídací. Díky obrovské rozloze území, na kterém je rozšířena, se vyvinuly její různé lokální typy, které se mírně liší vzhledem a charakterem v závislosti na různých oblastech použití. Ruský standard, který je formulován poměrně velkoryse, však tuto skutečnost zohledňuje.
Zájemce o východosibiřskou lajku v této zemi bude mít pravděpodobně problém najít ve svém okolí nějakého chovatele. Abyste však lajku poznali a pochopili v jejím přirozeném prostředí, vyplatí se v případě pochybností vyrazit až do Ruska. Koneckonců východosibiřská lajka není pes, kterého by si člověk měl pořídit jako mazlíčka „prostě jen tak“. Její chov a výchova vyžadují kromě spousty času a prostoru k běhání také mnoho znalostí, trpělivosti a asertivity. V porovnání s jinými plemeny psů má lajka problém skutečně se prosadit jako společenský pes. Ti, kteří jsou přesto přesvědčeni, že lajka je pro ně ten pravý pes, a hledají co nejčistokrevnějšího psa, se budou muset smířit s dlouhými čekacími lhůtami na štěně i s dlouhou cestou za ním. Náklady na pořízení štěněte se u tohoto plemene pohybují kolem 32 000 Kč až 37 000 Kč.
Na druhou stranu se majitelé východosibiřské lajky nemusí obávat vysokých účtů za veterináře. Toto plemeno je považováno za extrémně robustní a zdravé. V podstatě nejsou známy žádné nemoci typické pro toto plemeno. Stejně jako u všech větších psů by však chovatelé a majitelé měli dávat pozor na zdravý vývoj kyčlí. Lze tak omezit pozdější onemocnění dysplazie kyčelních nebo loketních kloubů (DKK nebo DLK), která jsou často dědičná, ale vznikají také v důsledku nesprávného chovu a nesprávné výživy.
Stejně jako u lidí hraje strava zásadní roli ve zdravém vývoji i u psů. Ačkoli je východosibiřská lajka od přírody považována za velmi robustní a zdravou, aby si takovou kondici udržela, potřebuje vyváženou stravu, která jí dodá všechny důležité živiny ve správném složení. Jako potomek vlka potřebuje lajka také hlavně maso. Ale stejně jako vlk, který sežere i celou kořist včetně obsahu žaludku, srsti a kostí, by měl i pes dostávat zeleninu, rýži a ovoce (a kosti).
Při sestavování krmiva je třeba dbát na správný poměr potravy a příslušných živin. Příliš mnoho určitých vitaminů a minerálů může přitom být stejně škodlivé jako jejich nedostatek. Pokud si chcete být jisti, co přesně Váš pes potřebuje, můžete požádat svého veterináře o sestavení podrobného výživového plánu. V úvahu se přitom bere nejen věk, hmotnost a pohlaví plemene, ale také úroveň aktivity, podmínky chovu a zdravotní stav jednotlivých psů.
Východosibiřská lajka je nenáročná nejen na krmivo, ale také na péči. Hrubá rovná srst dobře odpuzuje nečistoty a stačí ji kartáčovat asi dvakrát až třikrát týdně. Tím se odstraní odumřelé chlupy a vykartáčují hrubé nečistoty. Východosibiřská lajka se potřebuje koupat jen zřídka – a to pouze v případě, že se špína nedá vyčesat jiným způsobem. Také šampon pro psy by se měl používat s mírou, aby nenarušil přirozenou ochrannou vrstvu kůže.
Stejně jako všechna plemena lajky byla i východosibiřská lajka vyšlechtěna především jako pracovní a užitkový pes. Vždy byla zvyklá tvrdě a samostatně pracovat a volně se pohybovat venku v přírodě. Chovat ji pouze jako domácího a společenského psa by bylo v rozporu s její povahou a rozhodně by to tomuto náročnému psovi nesvědčilo. Pokud chcete lajku navzdory všemu udržet ve městě, musíte se postarat o to, aby kromě dostatku pohybu měla také vhodnou aktivitu, která ji bude vyzývat a uspokojovat nejen fyzicky, ale také psychicky.
Lajka je vhodná pro psí sporty pouze v omezené míře. Jako původní lovecký pes stále klade velký důraz na svou samostatnost. Přestože je pro ni blízkost k jejímu páníčkovi důležitá, zachovává si svou nezávislost. Slepou poslušnost nebo výraznou vůli splnit přání páníčka, kterou má mnoho jiných domácích plemen psů, proto od pravé lajky neočekávejte. Nicméně díky svému silnému tělu a hbitým, mrštným pohybům má přirozeně dobré předpoklady pro uplatnění v psích sportech.
Ať už se jedná o loveckého, saňového, tažného, hlídacího nebo jen společenského psa, východosibiřská lajka je náročný čtyřnohý kamarád, který vyžaduje hodně pohybu a aktivity. Kromě toho byste ale neměli zapomínat ani na to, že jí také velmi záleží na tom, aby byla nablízku svým majitelům. Držení pouze v ohradě pro tohoto společenského Rusa nebude to pravé. Lajka by měla být od začátku pevně začleněna do rodiny a měla by zažívat hodně kontaktů se svými majiteli a ostatními zvířaty. Kdo si se svou lajkou vybuduje úzký důvěrný vztah již od štěněte a všestranně ji socializuje, pozná tohoto psa s rodokmenem navzdory jeho kořenům jako velmi vyrovnaného a mazlivého parťáka, pro kterého je vydatné hlazení téměř stejně důležité jako samostatná práce.
Pomeranian neohromí velikostí, ale svým přátelským přístupem, sebevědomím a energií. Není tedy divu, že si tato minivarianta špice získává stále více příznivců.
Nejmenší plemeno na světě má nejslavnější páníčky na světě a nejvyšší životní úroveň. Čivava je doma v kabelce Madony, Britney Spears nebo Paris Hilton. Přitom toto mexické plemeno je víc než jen luxusní psí společník.
