© 135pixels / stock.adobe.com
Tento obtížný hmyz může na Vašeho čtyřnohého miláčka číhat na různých místech. Podle druhu daného parazita se rozlišují různé způsoby přenosu i indikátory onemocnění. Parazité sice nepřenášejí závažná onemocnění, jako například klíšťata, ale mohou se vyznačovat velmi nepříjemnými projevy, které Vašeho pejska budou trápit.
Sametka je parazit o velikosti špendlíkové hlavičky, který je nápadný svou červeno-oranžovou barvou. Vyskytuje se v endemických oblastech především v létě a na podzim, přičemž v trávě trpělivě číhá na svého hostitele. Parazit se se vyvíjí z vajíčka do larvy a dále přes nymfu v dospělého jedince. Dospělí se živí výhradně rostlinným materiálem, ovšem larvy se potřebují dostat k lymfatickému systému hostitele, aby přežily a mohly se vyvíjet dál. U psů nalezneme larvy často na tlapkách mezi jednotlivými prsty, na břiše nebo na hlavě. Kousanec od larvy může především u citlivých jedinců způsobit alergickou reakci, která se projeví silnou svědivostí a může vést až vyloženě k drásání pokožky. Tyto změny mohou přetrvávat ještě v době, kdy larva už je z hostitele dávno pryč. Larvy jsou patrné díky své nezaměnitelné oranžovo-červené barvě přímo na postižených místech nebo prostřednictvím seškrábnutí malé části kožních šupinek, které jsou následně prozkoumány pod mikroskopem.
Ušní svrab patří mezi parazity, který upřednostňují prostředí vnějšího sluchovodu, méně často je můžeme najít i na pokožce v oblasti ucha. Celý vývoj od vajíček přes larvy a nymfy až do dospělého stádia probíhá ve sluchovodu. Všechna vývojová stádia se živí mrtvými kožními buňkami a povrchovým tkáňovým mokem psa. Přenos parazita probíhá při přímém kontaktu s nakaženým zvířetem, ve většině případů se jedná o štěňata. Jen ve vzácnějších případech jsou nakaženi dospělí jedinci. Typickým projevem ušního svrabu je silné svědění a škrábání uší a hnědo-černý sekret mající konzistenci kávové sedliny. Parazité jsou částečně vidět, pokud posvítíme do sluchovodu. Bezpečně je však diagnostikuje stěr z vnějšího sluchovodu.
Tito parazité nejsou moc vybíraví, co se hostitele týče, mohou tedy napadnout psy, kočky, králíky, a dokonce i člověka, navíc jsou velmi nakažliví. Celý cyklus jejich vývoje probíhá na hostiteli a všechna tato stádia (larva, nymfa, dospělí jedinec) jsou parazitická. Přenos probíhá při kontaktu s nakaženým jedincem, ale může k němu dojít i při pohybu v infikovaném prostředí nebo při dotyku určitého předmětu, na němž se parazit nachází, dokáže totiž nějakou dobu přežít i mimo hostitele. Čmelíkovci žijí na pokožce, pohybují se mezi chlupy zvířete a živí se tkáňovým mokem. Způsobují svědění, které je rychle patrné. Malé, suché šupinky jsou pro tyto cizopasníky také charakteristické, navíc sami jako šupiny vypadají. Většinou tento poznávací znak objevíme na hřbetu zvířete. Rozpoznatelné jsou opět pomocí odebrání šupinek z kůže a jejich následné prohlídce pod mikroskopem nebo za použití speciálních lepících pásků, které opět musí být mikroskopicky prozkoumány.
Zákožka svrabová je velmi specifický, vybíravý druh, který parazituje především na psech, liškách a kunách. Přenáší se kontaktem s jiným nakaženým zvířetem nebo ji lze získat z napadeného prostředí, neboť parazit je nakažlivý. Pravděpodobnost, že Váš pes nákaze při kontaktu s infikovaným jedincem unikne, je velmi malá. Jak již vypovídá název, samičky si hloubí tunely pod pokožkou, kladou tam vejce a vylučují trus. Při hloubení požírají mrtvé kožní buňky a tkáňový mok. Kvůli podráždění kůže a často i alergické reakci dochází k nesnesitelnému svědění, přičemž prvními signály jsou červené flíčky na břiše a loktech pejska, dále následuje ztráta srsti, šupiny a zesílení kůže na uších či částech těla. Parazita lze odhalit prostřednictvím dermatologického vyšetření kůže, podobě jako u předchozích případů. Jelikož už velmi nízký počet zákožek způsobuje nepříjemné, intenzivní svědění, není vždy snadné najít důkaz o jejich přítomnosti. V takovém případě se uchyluje k diagnostické terapii.
Trudník je běžným obyvatelem kůže osrstěných savců. Žije a rozmnožuje se ve folikulech a mazových žlázách. V okolním prostředí není schopný přežít. Živí se především odpadem z buněk a tkáňovým mokem. Abyste předešli nebo zabránili alergické reakci zvířete, vyhazujte výkaly zvířete do pro ně určené nádoby. K přenosu parazitů dochází již po narození během kojení jedinců. Extrémní přemnožení trudníků vede k vypuknutí onemocnění – demodikózy. Předpoklady pro rozvoj onemocnění mají krátkosrstá plemena s kratším nosem jako jsou angličtí a francouzští buldočci, mopsové, šarpějové, ovšem také dobrmani, němečtí ovčáci, jezevčíci a některé druhy teriérů. Jelikož jsou dispozice dědičné, důrazně doporučujeme, aby psi, kteří generalizovanou demodikózou trpí, nebyli užíváni jako chovná zvířata.
Touto formou onemocnění mohou trpět všechna plemena bez rozdílu. Většinou jsou psi nakaženi již ve velmi mladém věku. U lokální varianty se na kůži vyskytne až 5 lysin nebo míst s nižším osrstěním, většinou nesvědí, ale jsou zarudlá a šupinatá. Tyto změny jsou často patrné na hlavě, krku, končetinách a trupu. Není neobvyklé, že onemocnění je odhaleno náhodně nebo není odhaleno vůbec. U až 90% případů spontánní demodikózy dojde k samouzdravení.
Další formou lokalizované demodikózy je taková, která je vyvolána vnějším podnětem, například hormonální léčbou nebo podáváním kortikosteroidů, opět není závislá na plemenu nebo věku zvířete. Postižená jsou většinou pouze místa, na nichž došlo k aplikaci injekce nebo masti. Změny na kůži jsou podobné jako u spontánní formy, tedy ztráta srsti, zarudnutí a tvorba šupinek. Pokožka je v těchto místech často velmi tenká. Může vlivem delší doby působení aplikovaného preparátu přetrvat po delší dobu, ovšem pokud se nevyskytnou komplikace, není nutné nasazovat léčbu, k vymizení onemocnění dojde samovolně.
U této formy se jedná o dědičné selhání imunity v kombinaci s dodatečným potlačováním imunity, které je příčinou tohoto onemocnění. Vyskytuje se u mladých pejsků ve stáří mezi 1,5 a 2 roky. Změny pokožky se zpočátku projevují stejně jako u lokální formy, tedy tvorbou šupinek, zarudnutím a ztrátou srsti, tyto problémy se však záhy rozšíří. Jako první bývají zasaženy přední končetiny a hlava, přičemž se příznaky rozšiřují dál po těle. U této formy většinou dochází k sekundární infekci, která způsobuje svědění a stupňující se kožní potíže jako jsou edémy, celulitida nebo těžší obtíže jako je horečka, natékání lymfatických uzlin a mnohé další.
Demodikózou mohou onemocnět i starší jedinci nezávisle na příslušnosti k plemeni. Vyvolat ji může podávání medikamentů jako je kortizon nebo onemocnění tumorem případně nemocemi ovlivňujícími látkovou výměnu (diabetes, hypoteróza apod.).
U této formy nastupují zánětlivé projevy na kůži zvířete, především v oblasti tlapek. Jsou nateklé a bolavé, většinou touto nemocí trpí plemena jako dogy, bobtailové a jiná velká plemena, nicméně vyskytuje se i u teriérů, mopsů, francouzských a anglických buldočků, šarpějů. Tyto problémy mohou nastat v souvislosti s gereralizovanou formou nebo se vyskytnout zcela samostatně.
Jiné formy demodikózy, které jsou přenášeny dalšími parazity, jsou známé taktéž. Ovšem u těchto druhů není známo, jestli jejich přenos probíhá z nakaženého na zdravého jedince či nikoli. Demodex cornei se projevuje zarudnutím a šupinatěním pokožky, ovšem na rozdíl od D. canis jej provází i silné svědění. D. injai žije, zdá se, v mazových žlázách, díky čemuž je srst psa mastná, zhoršuje tedy kvalitu srsti zvířete a řídnutí srsti, především na hřbetu.
Diagnostikování jakékoli formy demodikózy je možné pouze prostřednictvím hloubkového kožního testu. Podle lokace kožních změn lze aplikovat testovací pásky, přítlačné preparáty nebo testování folikul chlupů. Někdy není možné vlivem chronicky zanícené pokožky použít žádnou z uvedených metod. V takových případech se přikročuje ke kožní biopsii.
Sametka podzimní, resp. její larvy mohou u citlivých psů vyvolat alergickou reakci, jakmile dojde ke kousnutí tímto hmyzem. Reakce se projevuje svěděním, což vede k olizování postiženého místa a škrabání. Larvy se objevují nejčastěji v oblasti meziprstí, na končetinách, hlavě a břichu (v místech cecíků).
Ušní svrab se projevuje silním svěděním v uchu, takže si pes často rozškrábe ušní boltec až do krve. Způsobují zánět v uchu, který se vyznačuje hnědo-černým sekretem, který může připomínat kávovou sedlinu.
Čmelíkovci způsobují různě se projevující svědění, které může být mírné až velmi obtěžující. Typická je pro ně tvorba šupinek v oblasti hřbetu, ramen a vnější strany ušních boltců. Samotní parazité vypadají jako šupinky, proto bývají někdy označovány jako „živé lupy“.
Typickým projevem napadení zákožkou svrabovou je nesnesitelné svědění s charakteristickým místem výskytu, nejčastěji se jedná o lokty, ušní boltce a břicho, nakonec i o hlavu a hřbet. Nejdříve se vyskytne zarudnutí, které je způsobeno svěděním a následným škrábáním, později i ztráta srsti na postižených místech, šupinky, ztvrdnutí pokožky a hyperpigmentace.
Na rozdíl od ostatních parazitů nezpůsobují trudníci svědění a pokud ano, jedná se o velmi výjimečné případy. Vznikají lysiny, případně zarudnutá, šupinatá místa na pokožce. Dle druhu demodikózy rozlišujeme různá místa na pokožce, kde se příznaky objevují.
U všech onemocnění těmito parazity se v extrémní formě jedná o sekundární infekci pokožky, která je napadena bakteriemi nebo plísněmi, což posléze znesnadňuje léčení. Může dojít ke vzniku ekzémů, pyodermie nebo dalších kožních změn.
Většinu kožních roztočů lze identifikovat pomocí odebrání vzorku z kůže nebo pomocí diagnostických lepících pásků. Při podezření na ušní svrab je třeba udělat stěr z vnitřní části ušního boltce. Demodikózu zase nejlépe prokážeme prostřednictvím hloubkového kožního testu, který lze provést odebráním vzorku pomocí lepících pásků, šupinek nebo folikuly chlupu.
U některých druhů roztočů (Cheyletiellen, Sarkoptes, ggf. Otodectes a Demodex) je kvůli vysokému stupni nakažlivosti doporučováno ošetřit nejen zvíře samotné, ale učinit také náležité kroky v zabezpečení prostředí, v němž se zvíře pohybuje. Také terapie by měla být opakována vícekrát, abyste měli jistotu, že byly zabiti všichni roztoči ve všech fázích vývoje. U psů s hustou nebo dlouhou srstí je vhodné přistoupit ke stříhání. Abyste se roztočů definitivně zbavili, jsou na trhu dostupné i různé přípravky a medikamenty, které s nimi dokážou zatočit, od šamponů přes tablety až ke spot on preparátům. Pokud se Váš pes potýká s těžkou nákazou, která se rozvinula v sekundární infekci, je nutné aplikovat antibakteriální šampony či dokonce antibiotika. U generalizované formy demodikózy je odhalení podstaty onemocnění základním předpokladem pro její úspěšnou léčbu. Léčba však musí být vždy stanovena veterinářem, přičemž podpora imunitního systému je vždy optimálním podpůrným řešením. Co se ošetření prostředí týče, je vhodné kromě mechanického čištění sáhnout i k insekticidům, kterými můžete očistit vůz, pokoje, prostor, kde zvíře spí, hygienické potřeby (jako jsou hřebeny, kartáče atd.).
Napadení můžete předcházet, pokud budete psovi podávat léčiva obsahující akaricidy. Vhodné jsou tablety nebo spot on přípravky. Kontaktu s nakaženými zvířaty byste se samozřejmě měli vyhnout. Protože trudníci patří k běžným obyvatelům pokožky, není u nich možné onemocnění předcházet. Aby se demodikóza nepřenášela dál, je nutné postižené jedince zcela vyloučit z případného dalšího rozmnožování, aby se forma geneticky nešířila dál. Aby nedošlo ke spontánní formě, doporučujeme posilovat imunitní systém zvířete.
Tento článek v magazínu zoohit je čistě informativní. Pokud se u vašeho zvířete objeví příznaky onemocnění, obraťte se na svého veterinárního lékaře, který stanoví diagnózu a zahájí léčbu.
Každý majitel psa to už někdy zažil: jeho pes náhle zvrací. Ne každá forma zvracení je však alarmující. Kdy už ale zvracení u psů přestává být neškodné? Vše důležité k tomuto tématu si přečtěte v následujícím článku.
Falešná březost (lactatio falsa) u nekastrovaných fen je stav, který může nastoupit několik týdnů po hárání. Během období falešné březosti se fena chová tak, jako kdyby byla březí nebo měla štěňata, ačkoliv nakrytá nebyla.
Přesto, že je hárání u fen zcela přirozený proces, způsobuje nestandardní chování feny, nervozita, skvrny na koberci nebo strach z nechtěného zabřeznutí mnoha chovatelům starosti. Co byste měli vědět o „hárání“ a jak toto období překonat bez stresu, se dozvíte na následujících řádcích.
