Perská kočka

Plyšově vyhlížející perské kočky patří mezi nejoblíbenější kočky vůbec. Možná Vás překvapí, že v perštině  Gorbe-ye irāni ‚ tedy iránská kočka, je označení pro plemeno, které se řadí k těm nejstarším vůbec – a přesto, i když jsou dodnes nazývány kočkami perskými, vůbec nepocházejí z Orientu!

Vzhled

Dlouhá, krásná srst s velkým množstvím podrostu, tím se perské kočky vyznačují nejvíce a zaujmou na první pohled. Avšak ne každá dlouhosrstá kočka se řadí ke kočkám perským – a aby mohla být mezi toto plemeno zařazena, musí vykazovat mnohem více znaků, nejen dlouhou srst!

Vzhled perské kočky se u různých chovatelů samozřejmě liší, stejně jako různé charakterové vlastnosti, z nichž některé jsou priorizované a jiné nikoli. Zpravidla musí být perská kočka středně velká a velká. Hmotnost kocourů se pohybuje okolo 7 kg, u koček je to spíše okolo 6 kg. Celé tělo nesou krátké, ale silné nohy. Chloupky mezi jednotlivými prstíky u kulatých polštářků jsou také žádoucí!

Mimo dlouhé srsti je i obličej perské kočky velmi typický. Kulatá, široká lebka doplněná zakulacenýma ušima, ideálně s chloupky, které z nich vyrůstají ven a velmi krátký nos, to jsou základní znaky peršanky. Horní oblouk nosu by měl končit přesně mezi očima, nesmí být pod oční linií ani nad oční linií. Právě toto umístění propůjčuje kočce její typický vzhled, může však vést i k různým zdravotním omezením, díky nimž se zvedla vlna kritiky vůči velkému chování perských koček. K tomuto tématu se však vrátíme později. Existují i chovatelé, kteří z výše uvedeného důvodu považují za standartní variantu perské kočky s delším nosem. To však neodpovídá současným normovaným charakteristikám tohoto plemene.

U perských koček můžeme objevit prakticky všechny známé barvy. Jednobarevní jedinci mohou být černí, bílí, rezaví či modří, ale také hnědí (čokoládoví), v holubí šedi (tzv. lila) nebo v krémové. Ale to ještě není vše: dvoubarevní a tříbarevní jedinci (želvovinoví) jsou stejně oblíbení jako perské kočky exotických barev, tzv. kouřových barev. Zatímco je velká část srsti zbarvená jednou barvou, srst u kořínků nese stříbřitě bílou barvu. Pokud jsou zabarveny pouze špičky chlupů a zbytek plochy je stříbřitě bílý, pak se jedná o barevnou variantu „shaded“ tedy stínovaný.

Perské kočky vykazují stejný normovaný plemenný standart s exotickými krátkosrstými a tečkovanými kočkami. Rozdíly nalezneme jen v délce srsti, textuře a barvě.

Tak došlo v roce 1933 k uznání plemena označovaného jako „exotická krátkosrstá“. Stavbou těla i charakterem odpovídá perské kočce, má však krátkou srst jako medvídek. Kočky nazvané jako himalájská či maskovaná perská patří do třídy  „Colourpoint“ a vznikly křížením siamských a perských koček. Zvířata odpovídají standardům perských koček, nesou však zbarvení koček siamských. Každá barva srsti se může objevit jako colourpoint (tedy vystouplé části těla jako nos, nohy, ocas, mohou být jinak zbarvené). Velmi často se objevují u černé, rezavé, ale i u jejich barevných zjemnění, tedy modré, krémové, čokoládové a skořicové, případně lila i fawn.

Povaha

Perské kočky se řadí mezi velmi klidná zvířata, které jsou díky jejich snížené touze po venkovním prostředí ideální pro chování doma. Právě tato skutečnost je zařadila mezi nejoblíbenější plemeno v Německu. Perské kočky zbožňují mazlení s člověkem, společné tulení a jsou vesměs velmi přítulné.

Ač perské kočky působí velmi vyrovnaně, jsou to uvnitř pořádní raubíři. Také klidné kočce, u níž se zdá, že nemá zájem o aktivnější hry, je třeba nabídnout možnost šplhání, hraní si nebo objevování neznámého. Především při chování jedince doma je toto opatření nutné. Tak může Vaše kočka být psychicky fit a šťastná i bez akrobatických zařízení a šplhadel!

Například takové škrabadlo by nemělo chybět v žádné domácnosti – i když Vaše kočička není zrovna horolezec, patří zkrátka škrabadlo k repertoáru, který musí mít. Kočky totiž potřebují škrabat, a pouze takto zabráníme tomu, aby neničily věci okolo. Také si značkují svůj revír právě pomocí stop po škrábancích a rozšiřují pro nás ne zrovna příjemný pach pomocí pachových žláz na tlapách. Bez škrabacího stromu, škrabadla nebo škrabacího prkna se dříve nebo později i ta nejklidnější kočka vyřádí na Vašem nábytku. Škrabadlo ale neslouží pouze ke škrabání, lze po něm i šplhat a nabízí kočce skvělý výhled. Právě naši malí tygříci milují, když mohou na svět shlížet shora. Ležení u okna či na topení má tedy obdobný účel.

Historie

Doposud se tradovalo, že perské kočky mají svůj původ v dlouhosrstých kočkách z Orientu. Údajně v 17. století byly dlouhosrsté kočky poprvé přivedeny do Evropy – tyto kočky pocházející z Persie, dnešního Iránu, položily základní stavební kámen chovu perských koček u nás. Původní peršanky ale neměly s dnešním plemenem perských koček moc společného – není se čemu divit, neboť nejnovější poznatky poukazují na fakt, že předkové nám známých perských koček pocházejí z Ruska. Genetická analýza genomu perských koček ukazuje, že perské kočky mají svůj původ v ruských dlouhosrstých domácích kočkách a nejsou vůbec příbuzné s výše zmíněnou asijskou linií.

Je zajímavé, že označení „peršan“ se začalo používat teprve s první chovnou linií, a to na začátku 20.století. Do té doby se kočky s dlouhou srstí označovaly jako angorské. Od těch dob se chovný standart perských koček mnohokrát změnil. V průběhu let se začal klást důraz na kulaté čelo a kratší lebku, srst se stala mnohem bujnější a spodní podsrstění hustější, což způsobovalo stále plyšovější vzezření zvířete. Tohle také bylo vnímáno jako nevýhoda plemene peršanek. Se vzrůstající oblibou perských koček se i masově šířil jejich chov, přičemž především v USA docházelo k  vzniku stále extrémnějších chovů: spíše dozadu posazený nos, plačtivě vypadající oči, sklony k nachlazení a rýmě, také obtíže při příjmu potravy i dýchání. Tak vznikl chov, který byl oprávněně nazýván „útrpný chov“. Vyvstává také otázka – měly by i moderní perské kočky 21.století spadat do tohoto chovu a být takto označovány?

Zdraví

I u koček perských se objevila tzv. Brachycephalie  („brachis“ = krátký a „cephalus“ = hlava), jedná se tedy o odchylku tvaru hlavy způsobenou vyšlechtěním nosánku nahoru. I dnes, kdy v popředí zájmu stojí zdraví zvířete, chybí doposud v Evropě platné nařízení k jasným zákazům, co se šlechtění týče.

Díky angažovaným chovatelům, jimž leželo na srdci zdraví jejich chráněnců, se chovatelství perských koček ve srovnání s masovým chováním v 70. letech výrazně posunulo.

I přes problematickou historii chovu jsou perské kočky při správném chování, zdravé stravě a pravidelné péči v relativně dobré kondici – pouze s několika výjimkami: plemeno vykazuje sklony k polycystickým onemocněním ledvin, také k progresivní atrofii sítnice, kdy dochází ke zkřivení sítnice, což může vést až k úplné slepotě. Perské kočky mohou být, jako většina jiných plemen, sužovány i hypertrofickou kardiomyopatií.

Všechny tyto nemoci jsou dědičné a tím pádem je jasně zřetelné, jak je důležité, dbát na dobrý zdravotní stav zakladatelů chovu. Profesionální chovatelné nechávají svá chovná zvířata i jejich potomky poměrně brzy a pravidelně testovat na dědičné choroby a postižené zvíře z potenciálního dalšího chovu vyloučí.

Tohle pravidlo platí především u onemocnění ledvin. Symptomy se projevují až v pozdějším věku a mezi tím předají mnohá chovná zvířata svůj dominantní gen na potomky… Naštěstí dokáže ultrazvuk onemocnění odhalit, a to již v 10 měsíci života. Uvědomělí chovatelé tak mohou jedince včas z chovu vyloučit a zabránit narození dalších nemocných potomků. Jelikož kočka, která cystu má, ji vždy předává na svoje potomstvo!

U ultrazvuku srdce záleží jen na Vás, zda jej provádět necháte. Co se hypertrofické kardiomyopatie týče, nelze ji léčit, avšak včasné odhalení napomůže tomu, že onemocnění uzpůsobíte jednání s kočkou a její zaopatřování, tedy budete jí moci nabídnout i tak dlouhý a kvalitní život!

Co jsme se již dozvěděli: chovné kočky musí pravidelně navštěvovat zvěrolékaře, aby byly včas odhaleny případné genetické choroby a nedošlo k jejich předávání na další generaci. Pokud si berete zvíře od chovatele, měli byste trvat na tom, aby Vám poskytl k nahlédnutí všechny lékařské podklady o prohlídkách rodičů Vašeho kotěte. Prosím pokuste se vyhnout neprofesionálním chovatelům, kteří nabízejí zvíře tzv. bez papírů. Zpravidla jim neleží na srdci zdraví zvířete, nechovali se k němu správně a ani nedbali o správné krmení – tohle Vás může přijít draho, pokud se u takto získaného jedince projeví diverzní dědičná choroba…

Vámi zvolený chovatel by navíc měl být členem chovatelského spolku, který podmínky, v nichž jsou chovány kočky, pravidelně kontroluje, stará se o vhodné spárování jedinců, a tak se pokouší zabraňovat šíření genetických chorob. Přirozeně tohle všechno není zdarma: perská kočka tak může stát okolo 10.000 Kč. Touto platbou si však nekupujete pouze zvíře samotné, ale také poznatky chovatele. Investujete do času, díky němuž bude Vám i Vámi zvolené kočce dopřáno to, že se kočka naučí maximum od svých sourozenců a rodičů a bude mít milý, vyrovnaný charakter, a to všechno předtím, než jí ve 12 týdnu života nabídnete nový domov.

Péče a výživa

I když krásná, hebká srst perských koček láká mnohé kočičí přátele, neměli bychom zapomenout na jednu důležitou věc: dlouhá srst = velmi intenzivní péče o ni. Abychom zabránili vzniku různých cucků a chuchvalců, měla by se perská kočka nejlépe denně česat. Pokud je srst kočky již zplstnatělá, může často pomoci pouze veterinář. Ale nemějte strach, pokud bude zapotřebí zplstnatělou srst odstranit, velmi rychle doroste nová, zdravá!

Zatímco srst roste, ztrácí perské kočky při česání a kartáčování velkou část osrstění. Vlivem olizování kočka mnoho chlupů i spolyká, což ji může podráždit. Proto je vhodné kočce podávat pastu či koupit kočičí trávu, která pomáhá při zpracování spolykané srsti a předchází střevním obtížím.

Kvůli krátkému nosu potřebují perské kočky často pomoci při čištění očního i nosního okolí. Navlhčený ručník zpravidla postačuje – odvar z heřmánku nebo podobné věci kočku naopak ještě více podráždí. Plochý obličej perské kočky jde ruku v ruce s neobvyklým způsobem přijímání potravy: toto plemeno nabírá krmivo zpravidla nejdříve na jazyk. Proto je pro ně jídlo kašovité konzistence vhodnější nežli velké masové kousky.

Kromě toho platí u výběru správného krmiva pro Vaši perskou kočku jedno pravidlo: čím kvalitnější, tím lepší. Kočky potřebují hodně bílkovin ve stravě, maso by tedy mělo být základní složkou krmiva. Mokré krmivo je proto oproti suchému upřednostňováno. Nejen kvůli  lepšímu složení, ale také kvůli vlhkosti, kterou obsahuje. Naše kočky jsou totiž dle určení „pouštní zvířata“. To znamená, že nepotřebují přijímat mnoho vody jako takové, neboť tekutinu povětšinou přijímají v podávané nebo ulovené stravě.

Perské kočky jsou stále jedním z nejoblíbenějších plemen v Evropě. Se správnou volbou chovatele, trochou péče a zdravým krmením si i Vy užijete mnoho legrace s Vaším miláčkem!

Přejeme Vám i Vaší kočce jen to nejlepší!